Jak jsem se dostala k asiatům ??

""Rána, bouchly dveře, do setnice se přiřítil chlap, honem zavřel dveře na petlici. Oči měl vykulený, jako když dostal elektrickou šlehu 220V. Otřel si čelo svým rukávem, bylo mokré od potu….. do hrnku oklopil láhev s voďourem  „100 gramov“ a polkl..

Až po polknutí tohoto moku si celkem klidně a hlasitě oddechl.

Byl to hospodskej.

Sedíme ani nedutáme, celá místnost ztichla a bylo by slyšet i špendlík padat na zem.  Absolutně nevíme, co se děje. Sedíme v krčmě někde 3000 km od domova, v neznámu, snad na kraji světa. Jsme tu poprvé a vzhledem k medializaci a k tomu co jedna bába povídala, se nám v hlavách honí spousta myšlenek a fakt netušíme, která bije. Ani se raději neptáme. V tom nás vyruší hlas místního štamgasta: „Eto ničego, to Ivanuch papajeďem…“, zvedl ruku s hrnkem a klopí do sebe také „100 gramov“ vodky..

Nedalo nám to a tak se po chvíli ptáme, kdo je Ivanuch ?

„Ivanuch ? Eto sobaka kakaja provodila vas popoledni ot glavnoj dorogy“.

Cože? Nevěřím svým uším.  Ten roztomilý bílý medvěd, co vrtěl pahýlem na zadku, když nás viděl?

Ten, že by uměl rychle běhat, natož aby natolik vyděsil člověka, kterého zná ?

Že nás tu hlídá před medvědy a vlky za kterými se plahočíme celých 3000 kilometrů? ""

Tak a přesně takhle to začalo.

Můj tatínek je vášnivým myslivcem a já jsem samozřejmě jako malá jezdila za přírodou všude s ním. Ať to bylo do Krkonoš na vysokou nebo na černou do severních Čech. Vždycky mě bavilo poslouchat všechny ty příběhy a historky ostatních hajných a myslivců. A tenhle mi prostě zůstal v paměti. Ne a ne na něj zapomenout. Samozřejmě jsem zapomněla hned na název rasy tohoto medvídka. Neměla jsem absolutně žádnou představu, jak by mohl tenhle Ivanuch vypadat a to mě lákalo. Co mě ještě zaujalo z tohoto příběhu, bylo, že existuje pes, který je mírumilovným pejskem za denního světla a „bestií“, která zaútočí na vše, co se hýbe, jakmile se setmí. 

Teď už vím, že byl tenhle příběh tak trochu přehnaný nebo jsem si ho v hlavě jako malá zveličila a pamatovala jsem si ho takhle až doposud. Ale jsem za něj opravdu ráda, protože neslyšet ho, tak nemáme nyní tohle krásné, úžasné a fantastické plemeno SAO…

Pocházím ze „zvířecí rodiny“. Maminka měla vždy služební plemena německého ovčáka, boxera, později rottweilera, takže chodila i na cvičáky a výstavy.

Tatínek měl a doposud má plemena lovecká. Byl to německý ohař, gordon setr, welschteriér, jezevčík, bulteriér a doposud zůstal u Parson Russell teriérů. Má je jak krásné na výstavách, tak s nimi jako jeden z mála (troufám si říct jako jediný na takovéhle úrovni) pracuje.

Takže jsem byla v dění jak se k pejskům chovat, jak je učit, jak je vychovávat, ale znáte to…

Pokud se nepostavíte na vlastní nohy, všechno děláte špatně nebo jinak, nic se vám nelíbí, nic nesmíte přivézt domů, atd., atd.

No a já se osamostatnila celkem brzy. A také mi celkem brzy bylo smutno po čtyřnohých kamarádech. A tak jsem se rozhodla pro bafana.

Můj tehdejší (bývalý) přítel pracoval skoro 2 roky na Moskevském Kremlu a tak znal a chtěl kavkazana. A protože jsem nechtěla kupovat zajíce v pytli – ani zodpovědnost by mi to nedovolila, hledala jsem informace, články, inzeráty.

Kavkazana jsem zamítla hned, jakmile jsem ho viděla a přečetla si o jeho povahových vlastnostech. Navíc jsem na jedné výstavě viděla jak mává v kruhu se svojí paničkou. Zato se mi strašně moc líbil pes, který se podobal právě lednímu medvědovi z příběhu. Ano byl to SAO – středoasijský pastevecký pes. Poptali jsme se pár kamarádů, kteří také pracovali v Rusku a Ti nám hned dali kontakt na pána, který bydlí kousek od nás. V té době to byl velmi vážený chovatel, nyní rozhodčí SAO pan Jaromír Černohubý (ch. st. Jacer).  A tak jsem zavolala – byl květen roku 1999, dohodli jsme si návštěvu a o víkendu jsme razili do Hlinska. Když jsem viděla kotce z kulatiny a v nich štěkající obry, mrazilo mi v zádech. Krásou. Já jsem měla hned jasno, ale chtěla jsem si samozřejmě vyslechnout informace z praxe. Pan Černohubý mi doporučil knížku od pí. Sehnerové, abych si ji nejprve přečetla a ať dám vědět během měsíce, co si myslím a zda bych i nadále měla zájem. Byla jsem vyřízená. Takového psa bych hned chtěla.

Knížky jsem si objednala a hltavě přečetla. Bylo to čtivé, je tam mnoho fotek a fakt pěkné příhody se SAO (nyní se na knížky dívám už trochu jinak). Za týden jsem volala panu Černohubému, že bych si u něj chtěla zamluvit štěňátko, že nemusím mít na rozmyšlenou měsíc. A tak už jsem jen čekala na podzim, kdy se měla fenka hárat. V prosinci nebo lednu se měla štěňátka narodit. Bohužel se narodilo jedno a to ještě umřelo. Takže mě čekal nový úkol, sehnat si nového chovatele SAO.

Netušila jsem, že to bude tak velký problém. Kupovala jsem časopisy jako Pes přítel člověka, Svět psů, Faunu… stále sledovala, zda se objeví inzerát se SAO. To víte, internet tenkrát nebyl snad jen v knihovnách natož, aby měli chovatelé nějaké webové stránky. Inzerátů bylo opravdu málo. Buď bez PP (což jsem nechtěla) nebo starší jedinci nebo nic. A nebo už byla mimina pryč. Až někdy v září roku 2000 jsem našla inzerát, který se mi líbil. Zavolala jsem a telefon zvedla velmi sympatická paní Kočvarová. Pravda, účet za telefon byl poněkud vyšší, protože jsme si povídali o psech asi hodinu. A tak jsem další týden vzala peníze, sedla do autobusu a vyrazila směr Liberec. Když jsem dorazila na místo a viděla jsem kotec plný nádherných medvídků, měla jsem slzy v očích. Byla to taková nádhera!!! Věděla jsem, že si štěňátko koupím, ale které.. ?  Paní Kočvarová – Edita, je pustila na zahradu. 9 koulí běhalo, poštěkávalo, pletlo se pod nohy. Běhali za mnou, okousávali mi kalhoty, byla to sranda.

Jen jedna fena, čokoládově hnědá byla sama a někde úplně od smečky. Byla samostatná a nevyhledávala lidského tvora. Pořád něco očmuchávala a okousávala. Ta se mi líbila. Jmenovala se Able, prý jako z angličtiny „schopná“. Byla krásná. A tak jsem složila zálohu a natěšená se vracela autobusem domů. Za týden jsem si jela pro Ejbínku. I když nám Editka ještě nabídla nádhernou bílou fenku Aysit, já nakonec zůstala u Ejbinky a jelo se domů.

Ejbince nyní bude 9 let a je tu pořád s námi, čilá, zdravá a stále tak samostatná jako tomu bylo před 9. lety.

A takhle jsem si pořídila mého prvního asiata.

                                                                                                                                                                                                                                        JK..      Zpět

www.alabaj.com                                         Psala Jiřina Kučerová - majitelka chovatelské stanice Středoasijských pasteveckých psů - KUTCHER-CHAN